Ota Pavel - poznámky z biografie A. Kaczorowského

1930 - 1973

Život a dílo autora podle knihy Aleksandera Kaczorowského (Aleksander Kaczorowski, Ota Pavel pod povrchem, nakladatelství Host, Brno 2020)

Recenze zde: https://www.databazeknih.cz/recenze-knihy/a-vzpominky-mi-pomahaly-zit-102608

Tatínek Leo - fikce a realita

Leo byl rošťák už od malička. Vyhodili ho ze školy, poflakoval se, chytal ryby a chodil za děvčaty.

Když bylo Leovi osmnáct let, musel narukovat do války, bojoval na italské frontě. Byl zrovna konec války, doma si pořídil nemanželské dítě, ale oženil se s Hermínou, která původně u Popperových sloužila. Hermína nebyla židovka, byla chudá a Popperovi ji do rodiny nepřijali.

Ještě než se oženil s Hermínou, utekl z domu, protože si služku s dítětem nechtěl vzít za manželku. Potloukal se, jak se dalo, dokonce vystupoval s cirkusem, ale nakonec se v Darmstadtu nechal na pět let zapsat do cizinecké legie. V Africe v poušti vydržel jen rok. Pak přesvědčil kamaráda a spolu uprchli. Dostali se doprostřed pouště a málem zahynuli. Zajali je Arabové, jeho společníka setli, Lea, poté co zjistili, že je obřezaný, nechali naživu. Předstíral němého, nechali si ho u sebe, než jim začal běhat za dcerami. Znovu je na cestách, od Středozemního moře putoval do Malagy, tam byl nějakou dobu ve vězení, pak do Konstantinopole, nakonec do Bukurešti a odtud domů. Na téma otcova dobrodružství v Africe napsal Ota Pavel v roce 1968 povídku Jak šel táta Afrikou.

Mladí se odstěhovali, nejprve se jim narodil syn Hugo a pak syn Jiří. Byli chudí, Leo prodával mimo jiné hasicí přístroje Tutankamen. Pak se Leo dostal do společnosti Elektrolux. Zanedlouho se stal mistrem republiky firmy Elektrolux a začalo sice krátké, ale radostné období celé rodiny. Například na reklamní kampani firmy Elektrolux sedí na vysavači malý chlapeček - Hugo. Dvě lednice prodal také malíři Nechlebovi, ten skutečně existoval - jako všechny postavy knihy. Vratislav Nechleba působil jako rektor pražské Akademie múzických umění a byl vyhledávaným portrétistou. Měl portrétovat i manželku generálního ředitele Elektroluxu Františka Kominíka (v knize Korálek). Jak ale profesor Nechleba jednou přiznal, chtěl malovat Hermínu, jen nenašel odvahu to Leovi říct.

Leo byl Žid, příjmení měl německé (jak vyžadovalo nařízení Marie Terezie), ale byl to český vlastenec.

Také historka s doktorem Václavíkem a rybníkem s jedním kaprem - a následně s lednicí bez motoru je pravdivá a opravdu se stala. Leo nebyl jen obchodním zástupcem, stal se inspektorem zodpovědným za kontrolu prodeje v pobočkách firmy a díky tomu hodně cestoval. Nakonec byl vedoucím oddělení prodeje v pražské tržnici Radiotrh. Jezdili na Berounku na prázdniny, byli tam celkem 3x.

V roce 1937 Leo z Elektroluxu odešel k firmě podnikatele Resslera. Nevedlo se jim špatně, ale Leo se snažil získat kanadská víza. Ty ale nedostali a tak museli, na rozdíl od části rodiny, zůstat v Čechách. Víza získat nemohli, Kanada tehdy udělovala víza pouze farmářům, a to Popperovi nebyli.

Po okupaci přišel Leo o práci a neměl vůbec žádnou šanci najít v Praze místo. Jeho starší synové Hugo (15 let) a Jiří (13 let) byli uznáni za židovské mischlingy, tedy míšence prvního stupně, protože měli dva židovské prarodiče a byli členy židovské obce k roku 1935, a proto byli vyloučeni z gymnázia, zatímco Ota (9 let) byl uznán míšencem druhého stupně, protože nebyl členem židovské obce a díky tomu mohl dál chodit do základní školy. Bylo potřeba odstěhovat se z Prahy, před odchodem se celá rodina nechala pokřtít v kostele husitské církve.

Usadili se u prarodičů, ale ani na venkově neměl lepší přístup k potravinám, protože nesměli nic chovat ani nic obdělávat. Zůstali bez prostředků. Hermína se nechávala najímat na polní práce a ostatní pracovali v dole. V knize je scéna, jak přijde gestapo k Popperovým, ale Leo je osloví velmi neuctivě, splete si je totiž s vyslanci židovské obce. Jimi tehdy lidé pohrdali a báli se jich. Právě židovská obec totiž rozhodovala o pořadí, v němž budou lidé odváženi do ghett a táborů. Leovi rodiče dostali předvolání jako první, ani jeden z nich válku nepřežil.

Scéna ze Smrti krásných srnců o chytání ryb a srnce, o Holanovi a buřtech, je přesně taková, jak se podle vyprávění Lea opravdu stala. Hermína pak celé tři týdny vařila synům omáčky a bifteky. Vyhlazení Lidic rodinu zasáhlo. Lidice byly totiž jen kousek od Buštěhradu, pěšky 15 minut a některé lidické děti chodily s Otou do školy. Hermína pak pracovala na polích, která vznikla na místě vesnice, pěstovaly se tam brambory, ale nikdo je nechtěl jíst.

Hugo pak pracoval v Německu, kam se přihlásil, protože slíbili, že za to neodvezou Jiřího na východ do koncentračního tábora. Jiří nakonec skončil v Osvětimi, ale selekcí doktora Mengeleho prošel. Oba přežili. Jiří je zdokumentován na propagandistickém filmu z Terezína, jak v kavárně se svou tehdejší dívkou Dášou pojídají zákusek. Oba chlapci koncentrační tábory přežili, i když o fous, zvlášť Jiří se vrátil na pokraji smrti. V Terezíně se ale oba seznámili s Arnoštem Lustigem.

Leo dostal povolání do Terezína na Vánoce 1944. Když skončila válka, byli Popperovi už z táborů, pochodů smrti a ghett pryč. Utekli právě včas, aby je nezasáhla tyfová epidemie.

Leo byl celý život velký proutník. Oto ale psal v knize tak, aby se to nedotýkalo jeho maminky, a proto jsou zmínky o otcových nemanželských poměrech tak sporé a diskrétní.

V červnu 1945 vstoupil Leo a jeho starší synové do komunistické strany. Komunistům důvěřovali, protože ve vedení KSČ bylo mnoho Židů. Jiří se stal vojákem z povolání, Oto se měl stát profesionálním sportovcem, ale byl hodně nemocný. Oto s Hermínou vstoupili do strany v roce 1947.

Po válce to měl Leo těžké. Ve firmě Electrolux ho nechtěli, protože byl komunista. Peripetie jeho života jsou zapsány v povídce Králíci s moudrýma očima. Pravdivý je i příběh o mucholapkách s DDT. Co ale v knize zapsáno není, je Leova spolupráce s československou rozvědkou. V listopadu 1947 byl Leo zatčen za pokus o prodej zbraní do Palestiny, nakonec byl propuštěn, protože doba byla zrovna taková, že podobné obchody dělal i stát samotný (viz dokument o československé pomoci nově vznikajícímu státu Izrael). V roce 1948 začal Leo spolupracovat s československou vojenskou kontrarozvědkou. Měl dalekosáhlé úkoly a lze si jen těžko představit, že by je dokázal splnit - měl navázat styky ve švýcarských firmách, připravit špionážní síť v Nizozemí a Španělsku a podobně. Dokonce už byl i na ilegální cestě přes Rakousko, ale nakonec ho rakouští policisté odhalili a musel se s falešným pasem vrátit zpět do Československa.

Zlom v životě otce nastal v okamžiku, kdy došlo k politickému procesu s Rudolfem Slánským. Noviny totiž u každého odsouzeného napsali "židovského původu". Otec to považoval za zradu, že už zase někdo svádí něco na Židy, a dokonce plakal. Pro Lea Poppera byl komunismus především příležitostí ke změně osudu. Jako mnozí věřil v rovnostářskou společnost osvobozenou od třídních rozdílů. Jako Žid pak snil, že v novém systému zavládne přátelství, bratrství a hlavně rovnost ras.

Od dubna 1955 přijali nové jméno Pavlovi. V únoru 1968 Leo zemřel.

Ota Pavel a sport a sportovní redakce

Odmalička byl Ota Pavel vychováván s tím, že jednou bude profesionálním sportovcem. Boxoval, hrál hokej, fotbal, jezdil na kole. Na konci války, aby se vyhnul odsunu do Terezína, stal se součástí sportovního družstva. Po válce se pak stal kapitánem hokejového družstva, ale do A-týmu sparty se pak nedostal, od podzimu 1948 trénoval hokejové družstvo mládeže Sparty. Neměl maturitu, absolvoval jen dvouletou obchodní školu, nemohl se tak dostat na univerzitu, kde byla maturita podmínkou. A tehdy zasáhl Arnošt Lustig a vzal ho do Československého rozhlasu. Zde pracoval zdarma a bez smlouvy, učil se, stal se sportovním redaktorem.

Neuměl živě komentovat zápasy, ale dobře psal. Znal se se sportovci osobně, zejména s hokejisty, fotbalisty či cyklisty.

V roce 1951 nastoupil povinnou vojenskou službu. A tady zjistil, že špatně snáší odloučení od matky, sloužil v Rokytnici v Orlických horách. Poprvé zde propadl depresi a nervově se zhroutil. Na radu svého bratra se přihlásil do poddůstojnického kurzu, stal se jedním z nejlepších frekventantů a začal psát do armádních deníků. Po návratu z vojny se účastnil mnoha cvičení a stále psal do armádních časopisů. Také se oženil s o šest let starší Věrou, která už měla dvě děti z předchozího manželství (její muž emigroval).

Po několika letech zakotvil v redakci Československého vojáka, v této redakci začínali i jiní spisovatelé, například Vladimír Páral, Jiří Šotola, Dušan Hamšík, ale texty sem posílal i Pavel Kohout nebo Arnošt Lustig. Pavlovi vyšlo v tomto periodiku 160 textů.

Nemoc Oty Pavla

Ota Pavel onemocněl, když mu bylo 33 let. Sám propuknutí své choroby popsal takto:

"Zbláznil jsem se na zimní olympiádě v Innsbrucku. Zatáhl se mi mozek, jako kdyby přišla mlha z Alp. Potkal jsem tam jednoho pána a pro mě to byl čert se vším všudy, měl kopyta, chlupy a rohy a staleté vykotlané zuby. Šel jsem pak zapálit do hor nad Innsbruck selské stavení. Přál jsem si, aby se rozsvítilo velké světlo a zahnalo mlhu. Když jsem vyváděl krávy a hřebce z chléva, aby neuhořeli, dorazila rakouská policie. Dali mi želízka a vedli mě do údolí. Nadával jsem jim, strhl jsem si boty a šel jsem sněhem bos jako Kristus, kterého vedou na kříž."

Příčin jeho nemoci byla celá řada. Předně trpěla duševním onemocněním velká část Otových předků. Také jeho nejbližší příbuzní - jeho bratři, vlastní syn a manželka - se léčili na psychiatrii. Dále Ota Pavel velmi neúnavně pracoval, byl přepracovaný. A spouštěčem onemocnění byla zřejmě událost, která se stala v hokejové šatně československých hokejistů v únoru 1964, kdy prohráli zápas se Švédskem, ale přesto získali bronzovou medaili, což v tu chvíli hráči nevěděli, ale Ota coby novinář jim to radostně do šatny vběhl oznámit. A někdo z hokejistů tehdy zakřičel: "Ty Žide, jdi do plynu!" Pavel tehdy zbledl, pak se usmál a druhý den vyrazil do Alp vyhnat mlhu z mozku.

Tehdy nikdo bipolární afektivní poruchu léčit neuměl. Byl léčen elektrošoky a farmaky, až se v roce 1967 stal jedním z pacientů, na kterých byla zkoušena nová léčebná metoda pomocí lithia. Léčba zabrala, i když měla ohromné množství vedlejších účinků a Ota Pavel mohl alespoň částečně normálně žít a psát.

Těžká byla jeho nemoc i pro rodinu. Jeho děti se ho bály, o Otu se starala manželčina matka. Pořád ho všichni sledovali. Bál se lidí, nemohl nastoupit do tramvaje nebo autobusu, musel všude jezdit taxíkem. Jeho stavy se proměňovaly, jednou byl v pořádku, jindy měl záchvaty. Život jako na houpačce ho vyčerpával, nemohl psát, ale když psal, vyčerpával se a to mu zase záchvaty způsobovalo. Od roku 1966 byl v invalidním důchodu.

Nemoc poznamenala i jeho manželský život. Nebyl schopen sexuálního života, trpěl strašnou žízní, neustále pil, i 20 lahví sycených nápojů denně, ohromně ztloustl. Lékaři mu povolili napsat jen 60 řádků textu denně, při psaní mu dokonce občas snižovali dávky léků, protože psaní často působilo samo jako terapie.

Jednou se se synem vypravil na procházku k Pražskému hradu. Ota se domáhal audience u prezidenta, tajní zavolali VB. Zdravotníci mu nasadili svěrací kazajku a odvezli ho do Bohnic.
V prosinci 1970 za bílého dne v centru Prahy bodl nožem esenbáka. Ten byl dva týdny v pracovní neschopnosti a věc řešil soud. Podle syna Pavla trpěl Ota Pavel stihomamem, míval dojem, že ho někdo sleduje. Měl i schizofrenii, halucinace. Spal se sekyrou u postele. V jednu chvíli byl naprosto v pohodě, v druhou chvíli byl nezvladatelný, byl silný, měřil metr osmdesát a na konci života vážil 120 kg. A nesnášel kritiku.

Pavlovo dílo a jeho inspirace

Nejlepší Pavlovy texty se věnují "nesamozřejmým hrdinům", lidem, kteří se vyšplhali na vrchol díky obrovské houževnatosti a zničujícímu úsilí, přestože třeba ani neměli zvláštní talent. Postupně se Ota Pavel naučil, jak na deseti patnácti stranách strojopisu vylíčit, co je v životě sportovce nejdůležitější. Na každý text se připravoval celé týdny, svých protagonistů se na všechno vyptával tak dlouho, až konečně našel záchytný bod, onen jeden jediný moment v životě sportovce, od něhož mohl začít své vyprávění. Své povídky a texty vůbec mnohokrát přepracovával, nejen před prvním vydáním, ale i poté.

Dukla mezi mrakodrapy

Na konci padesátých let nemělo fotbalové družstvo Dukla Praha na domácí scéně rovnocenného soupeře a začalo soutěžit s mužstvy v zahraničí. Šlo o armádní tým a jeho úspěchy na mezinárodní scéně bylo potřeba využít. Armáda si proto zadala vytvoření knihy o Dukle, sportovní reportáže. Ota Pavel se do práce pustil s vervou. Jezdil s fotbalisty na jejich soustředění a tréninky. Nejvíc času mu zabraly rozhovory s fotbalisty. Chtěl v knize představit každého hráče, vyptával se na všechno. Letěl s nimi i na americký pohár, vyptával se jich i v letadle cestou, zpovídal i trenéra, týmového lékaře, prostě všechny. S hráči "žil" celý rok, popsal tisíce stran poznámkami, dokonce s nimi běhal nebo trénoval, aby si vyzkoušel, jaká je to dřina. Práce na knize trvala 2 roky, odevzdal ji k tisku 1963 a v zimě 1964 kniha vyšla.

Smrt krásných srnců

V roce 1967 se Oto musel starat o svého otce, který měl zrovna období určité deprese. Aby mu pomohl, přiměl otce, aby začal vzpomínat. Z otcových vzpomínek napsal první povídku celé knihy Kapři pro wehrmacht. V prosinci pak celý týden sedm hodin denně seděl u otce a vyptával se ho na jeho dětství a mládí, předválečnou kariéru prodejce ledniček a vysavačů, románky, rvačky, okupaci, koncentráky, antisemitismus a komunismus. Otci vzpomínání pomáhalo a Ota si plnil sen napsat něco o své rodině. Tady vznikly nápady na dvě jeho nejslavnější knihy: Smrt krásných srnců a Jak jsem potkal ryby.
Pod vlivem rozhovorů s otcem a matkou se Ota začal zajímat také o židovskou minulost své rodiny.

Za většinu rodinných příběhů vděčil otci. Ale nejen jemu. Poznal také Wilmu Iggersovou, která byla o devět let starší a byla to kanadská badatelka, znalkyně kultury a dějin českých Židů. Pocházela z Horšovského Týna. Díky rozhovorům s Wilmou se Ota Pavel dozvěděl, že židovská literatura má ve střední Evropě bohatou tradici (Franz Kafka, Karl Kraus, Egon Erwin Kisch, Max Brod, Johannes Urzidil, Ludvík Aškenazy, Arnošt Lustig) a Ota Pavel se začal počítat mezi ně, mezi Židy, kteří jsou doma v Čechách.

Knihu psal více než rok. Byl ve svízelné situaci, protože měl jen invalidní důchod. Obnovil proto spolupráci s Československým vojákem, kde v roce 1970 poprvé vyšla titulní povídka knihy Smrt krásných srnců. Stal se také členem Svazu českých spisovatelů, což mu zajistilo trochu lepší finanční zajištění. Zůstal také členem KSČ, prošel prověrkami, jen tak mohl jeho syn dostudovat a stát se lékařem, jen tak mu mohly dál vycházet knihy. Za Smrt krásných srnců dostal 7000 Kčs, ale psal je celý rok, z toho nemohl být živ.

Fialový poustevník

Tuto knihu nestihl dokončit. Jednou chytal ryby a podnikal pěší výlety po okolí na Berounce. V jedné chalupě uviděl neobyčejné barevné krajinomalby - dílo nadaného amatérského malíře Václava Matouška, kterému se říkalo fialový poustevník. Ten se usadil v boudě pod zříceninou hradu Týřova. Malíř vyměňoval své obrazy za vajíčka, chléb a mléko a z toho žil. Zemřel krátce po válce, proto se s Otou neznali osobně. Ota Pavel trávil dlouhé týdny v Kouřimecké rybárně u převozníka Zyka, staral se tam o zvířata, občas převážel lidi po řece, lovil ryby a sbíral materiál ke knihám Fialový poustevník a Jak jsem potkal ryby.

Pohádka o Raškovi

Na rukopisu pracoval asi 4 roky, jezdil za skokanem Jiřím Raškou do Frenštátu, všechno si ověřoval, toulali se spolu po beskydských kopcích. Knihu napsal podle skutečnosti, byť jako pohádku.